Domů Rostliny

Rostliny

Jak poznat zralé melouny? Osvědčený postup.

Jak na zahradě poznat první zralé vodní melouny (Citrullus lanatus), aniž byste je museli kuchat a riskovat, že znehodnotíte nezralé plody? Na českém internetu lze narazit na řadu tipů a doporučení. Nejsou ale moc spolehlivé.

Zralý meloun lze prý poznat podle zasychající či suché stopky říkají v Blesku, na Aktualne.cz a v Telereceptáři. Opravdu? Melouny se běžně sklízejí se zelenou stopkou a mohou být přitom dávno zralé. Stopka potom zasychá až po sklizni. Čekat, až melounům na zahrádce uschne stopka, může vést k jejich přezrání a promeškání optimální doby sklizně.

Některé články opakují, že při poklepání vydává zralý meloun dutý zvuk (hluboký tón). Hmm, ale jak moc dutě by měl meloun znít? Je pravda, že mohu porovnat hloubku zvuku různých plodů a sklidit ten nejhlouběji znějící. Jenže pokud na zahradě dosud není žádný meloun zralý, tak si moc nepomůžu.

Často se také tvrdí, že zralost indikuje tzv. žluté bříško. Žlutý či bledě žlutý flek v místě, kde se meloun dotýká země. Vypadá takto:

Zralý plod odrůdy Sugar Baby. Stopka je stále zelená.

To už je lepší vodítko a do určité míry se jím lze řídit. Ale stoprocentní spolehnutí na něj také není. Sklidil jsem jak zralé a sladké melouny bez žluté skvrny, tak i nezralé se skvrnou.

Mnohé z těchto a podobných rad jsou psány pro ty, kdo melouny nakupují v supermarketech či na trzích. Zahradník má ale jednu výhodu. Může použít indikátor, který zákazníci v nákupních centrech nemají a ani mít nemohou, protože se nachází na rostlině. Zde je:

Zralý meloun poznáte podle zaschlého listového úponku.

Pozor, nejedná se o stopku, ale o úponek. Ten sice vyrůstá stejně jako stopka plodu z paždí listu, ale jedná se o jinou část rostliny. Vypadá takto:

Tento indikátor bývá v odborné literatuře doporučován na prvním místě. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že je na něj největší spolehnutí. Osvědčil se mi jako jediný skutečně spolehlivý ukazatel konzumní zralosti plodů a jejich sladké chuti.

Díky pozorování zaschlých listových úponků můžete identifikovat první zralé melouny v době, kdy většina plodů teprve dozrává. Letos jsem tak ochutnal  první meloun velmi rané odrůdy Sugar Baby již 25. července, tedy 70 dnů po výsadbě. A byl opravdu lahodný a slaďoučký.


O AUTOROVI: Marek Kvapil žije a zahradničí na Hané. Pěstuje a množí permasemínka – nehybridní osivo produkované bez chemie, vhodné k dalšímu semenaření. Lektoruje kurzy Design permakulturní zahrady a Semínkový kurz.

31. 7. 2019 0 komentář
2 Facebook Twitter Google + Pinterest
Divoká rajčata: Jsou opravdu odolná vůči plísni bramborové?

Mezi pěstiteli rajčat existují dva tábory. Jeden tvrdí, že divoká rajčata jsou odolná vůči plísni bramborové. Druhý, méně hlasitý, oponuje, že nikoli. Který z nich má pravdu?

Problém takto vystavěného sporu je, že je veden na úrovni botanického druhu. Což je natolik obecný pojem, že svádí k příliš generalizujícím soudům. Zkusím vysvětlit.

Divoká rajčata: rozmanitost druhů, populací, odrůd

Výrazem „divoká rajčata“ v češtině myslíme jiné druhy divokých rajčat než domestikovaný druh Solanum lycopersicum. Někdy se lze setkat také s označením „rybízové rajče“, či anglicky „wild tomato“ a „currant tomato“. Jsou to ekvivalenty pojmu divoké rajče. Ten se ovšem nejčastěji používá pro druh Solanum pimpinellifolium. Jiné druhy divokých rajčat, byť je jich celkem šestnáct, se u nás téměř nepěstují.

Druh Solanum pimpinellifolium, rajče bedrníkolisté, zahrnuje širokou diverzitu populací, forem a pěstovaných odrůd, které se liší různými znaky včetně rezistence vůči plísním. Jen v americkém Tomato genetics resource center mají cca 250 jedinečných vzorků tohoto druhu, zejména ze sběrů z různých částí Peru, kde rostou divoká rajčata jako plané rostliny ve volné přírodě.

Nedá se tedy paušálně říct, že divoká rajčata jsou či nejsou odolná vůči plísni. Takový soud, aby vůbec dával smysl, je nutné vztáhnout na nižší taxonomickou kategorii, tedy na konkrétní odrůdu či populaci, která by měla mít své jedinečné označení – svůj název. Teprve na této nižší úrovni lze říci, zda se odolnost vůči plísni bramborové vyskytuje či nikoli, případně v jaké míře.

Rozdíly v odolnosti divokých rajčat

Až Vám bude někdo tvrdit, že divoká rajčata nejsou odolná vůči plísni bramborové (Phytophthora infestans), zeptejte se ho, které odrůdy divokých rajčat má na mysli. Osobně jsem vyzkoušel asi dvacet různých odrůd druhu Solanum pimpinellifolium a každý rok testuju další pro Katalog permasemínek. Vím proto, že jsou mezi odrůdami velké rozdíly jak v odolnosti vůči plísním, tak v chuti.

Fotka níže je názornou ukázkou toho, že některá divoká rajčata mohou plísni bramborové podlehnout stejně rychle jako klasické odrůdy bez rezistence. Taková divoká rajčata pochopitelně do sortimentu permasemínek nezařazujeme. Na fotce jsou čtyři odrůdy divokých rajčat. Odrůdy Goldrush a Sweet Pea (Hráškové) vpravo jsou zcela zničeny plísní bramborovou. Odrůdy vlevo, Divoké červené a Divoké havajské, plísni stále odolávají. Proto je máme v nabídce permasemínek.

Porovnání odolnosti čtyř odrůd divokých rajčat vůči plísni bramborové

Další prokazatelně odolné odrůdy divokých rajčat, které jsme zařadili do sortimentu permasemínek, jsou Divoké zlaté (Golden Currant), Rote Murmel a Matt’s Wild Cherry. Studie z americké Cornell University prokazuje u těchto odrůd velmi dobrou odolnost vůči dvěma rasám plísně bramborové US-24 a US-11. Odrůda Matt’s Wild Cherry je však navíc odolná i vůči rasám US-17, US-22 a zejména vůči agresivnímu genotypu US-23. Dle studie z Cornell University z roku 2012 se jedná o jedno z nejodolnějších a chuťově výtečných divokých rajčat.

Právě skutečnost, že různé odrůdy divokých rajčat jsou různě odolné vůči různým rasám plísně bramborové, které se vyskytují na různých pozemcích v různé míře, může vysvětlit rozdílnou zkušenost s odolností stejné odrůdy u různých pěstitelů. Někdo má prostě pozemek zamořený agresivnějšími genotypy plísně bramborové a některé méně odolné odrůdy v jeho podmínkách plísni podlehnou.

Různá míra odolnosti

Odolnost neboli rezistence není imunita. Objevuje se v různých formách a v různé míře. Výše zmíněné odrůdy divokých rajčat jsou většinou částečně rezistentní. To znamená, že při slabém infekčním tlaku se u nich příznaky plísně nemusí téměř projevit. Při silném infekčním tlaku je u nich potom rozvoj choroby pomalejší než u náchylných odrůd. Nicméně i velmi rezistentní odrůdy mohou v extrémních podmínkách za silného stresu chorobě podlehnout.

Rezistence je navíc málokdy trvalá. Je efektivní jen tak dlouho, dokud ji patogen, který se neustále evolučně vyvíjí, neprolomí. Dnes jsou pěstitelé rajčat v relativně nové situaci, kdy se plíseň bramborová dokáže množit pohlavně i na území ČR, což dříve nedokázala. Pohlavní množení posiluje genetickou variabilitu. To má za následek rychlejší adaptaci patogena na nové podmínky a pěstitelská opatření. Do budoucna lze očekávat, že i některé odolné odrůdy budou této chorobě podléhat častěji.

O to důležitější je mít po ruce co nejširší škálu odrůd divokých rajčat odolných vůči různým rasám plísně bramborové. V Katalogu permasemínek máme momentálně 7 takových odrůd a stále pátráme po dalších.

Abych se ale vrátil k úvodní otázce, zda jsou divoká rajčata opravdu odolná vůči plísni bramborové? Stručná odpověď zní, že některé odrůdy divokých rajčat opravdu mají určitou míru rezistence vůči této chorobě a dokážou jí odolávat lépe a déle než většina klasických nerezistentních odrůd. Což si může každý pěstitel empiricky ověřit na vlastní zahrádce.

Pokud jste, milí čtenáři, vyzkoušeli některá z divokých rajčat, ať už z permasemínek či odjinud, napište do komentářů, jaká je Vaše zkušenost s odolností konkrétních odrůd. Těším se na Vaše postřehy!


O AUTOROVI: Marek Kvapil žije a zahradničí na Hané. Pěstuje a množí permasemínka – nehybridní osivo produkované bez chemie, vhodné k dalšímu semenaření. Lektoruje kurzy Design permakulturní zahrady a Semínkový kurz.

17. 1. 2019 2 komentáře
1 Facebook Twitter Google + Pinterest
5 důvodů, proč pěstovat lebedu místo špenátu

Vzpomínám si na svou první zkušenost s lebedou. Na našem domácím zeleninovém záhonku se z ničeho nic objevila rostlinka s nápadně červenými lístky. Vítr k nám asi odněkud přivál semínko. Nechali jsme ji růst. Vyklubala se z ní lebeda zahradní. Vytáhla se do dvoumetrové výšky, vykvetla a vysemenila se. Další rok jsme měli hotové lebedové žně.

Schopnost lebedy zahradní (Atriplex Hortensis) šířit se do okolí a rychle kolonizovat nová stanoviště je věru ohromná. Lebeda jakožto ruderální druh v tom dosahuje mistrovství. Kam se na ni hrabe špenát! Právě zde tkví první z pěti důvodů, proč pěstovat lebedu místo špenátu: Je s ní méně práce, protože se na zahrádce přemnožuje sama. Důvodů je ale daleko víc. Posuďte sami.

 


Permasemínka lebedy z mé vlastní produkce seženete zde. Jejich nákupem podpoříte tento blog, ekologickou produkci osiv a šlechtění neprůmyslových odrůd, tedy aktivity, jimž se věnuji.


 

1) Lebeda je samovýsevná rostlina

Její nažky se na podzim samovolně trousí do okolí, zatímco semena špenátu drží pevně na květních lodyhách. Samovýsevy šetří Váš čas i práci. Mohou Vám dokonce ušetřit peníze. Nemusíte sklízet, skladovat ani kupovat semínka. Nemusíte semínka zjara vysévat. Nemusíte čekat, až půda na zahrádce po zimě vyschne, aby šla odplevelit, prokypřit a připravit k výsevu. Jednoduše necháte v létě či na podzim několik pěkných rostlin lebedy vykvést a vytrousit semena. Dáte pozor, aby semena padla na holou půdu nezarostlou plevelem, nezakrytou mulčem. Semínka potom sama vyklíčí, jakmile nastanou příhodné podmínky. Většinou to bývá další rok na jaře v dubnu. Někdy ještě stejný rok na podzim. Lebeda se díky samovýsevům hodí do tzv. divoké zahrádky, která vyžaduje minimum péče.

Rostlinky lebedy vzešlé ze samovýsevu.

2) Lebeda vybíhá do květu později než špenát

Špenát, jakmile v létě vykvete, jde s kvalitou svých listů rychle dolů. Lebeda nejenže kvete později než špenát, ale listy neztrácejí svou konzumní jakost ani v době květu. Můžete ji tak sklízet i v létě. Seřežete-li mladým rostlinkám na jaře vegetační vrcholky, obrazí bočními výhony, jejichž vrcholky můžete za pár týdnů opět posklízet.

3) Lebeda obsahuje méně kyseliny šťavelové než špenát

Potvrzuje to například britsko-švédská studie z roku 1983. Kyselina šťavelová je ze zeleniny nejvíce obsažena zejména v reveni rebarboře a právě ve špenátu. Ve výživě není moc žádoucí, protože na sebe váže minerální látky, zejména vápník, čímž vznikají tzv. oxaláty, soli kyseliny šťavelové. Ty se usazují v ledvinách jako ledvinové kameny. Vyšší příjem kyseliny šťavelové může způsobit hypokalcémii – stav sníženého množství vápníku v krvi. Máme-li proto na výběr mezi dvěma srovnatelnými zeleninovými druhy, je racionální zvolit ten s nižším obsahem kyseliny šťavelové. V našem případě tedy lebedu, jejíž chemické složení je velice podobné špenátu. Využití lebedy v kuchyni je potom totožné se špenátem: Mladé listy do salátu, starší k vaření.

4) Lebeda dosahuje vyšších výnosů než špenát

Potvrzují to nejen vědecké studie, ale i prosté pozorování a zkušenost. Lebeda roste rychleji než špenát. Po seřezání vegetačního vrcholu ve stádiu mladých rostlin se rozvětví, pokračuje v růstu a umožňuje opakovanou sklizeň. Špenát po seřezání odumírá. Lebeda může vyrůst až do pětinásobku výšky špenátu.

5) Lebeda je co do barevnosti rozmanitější než špenát

Po estetické stránce je špenát jedna velká zelená nuda. (Všechna čest výjimkám – existuje několik odrůd s rudou žilnatinou.) Lebeda je však co do barevnosti mnohem rozmanitější. Existují formy se zlatavě zelenými, zelenými, purpurovými a temně fialovými listy. Nadchla mě představa, že mám na zahradě všechny barevné formy lebedy. Po několika letech pátrání jsem narazil na lebedu z ekologického šlechtění zvanou Aurora. Není to odrůda v pravém slova smyslu, neboť jí chybí uniformita. Tím je však právě výjimečná. Je to neuvěřitelně pestrá populace rostlin všech základních barev lebedy, které se neustále mísí, prolínají a kombinují mezi sebou. Při samovýsevech Aurory dochází ke křížení a ke vzniku nových esteticky zajímavých forem, které se nečekaně objevují tu na kompostu, tu v krtinci nebo ve spáře dlažby. Baví mě pozorovat kombinace barevných odstínů stonku a listů. Uchvátila mě rostlina s červenofialovým stonkem a zlatozelenými listy. Stále je na co koukat, co objevovat! A tak jsem lebedu Auroru namnožil a zařadil do sortimentu permasemínek, abyste ji mohli na zahrádce vyzkoušet i Vy, milí čtenáři. A pokud ji vyzkoušíte, budu rád, když připíšete do komentářů své postřehy.

Různobarevná lebeda Aurora


O AUTOROVI: Marek Kvapil žije a zahradničí na Hané. Pěstuje a množí permasemínka – nehybridní osivo produkované bez chemie, vhodné k dalšímu semenaření. Lektoruje kurzy Design permakulturní zahrady a Semínkový kurz.

PROSÍM RESPEKTUJTE AUTORSKÁ PRÁVA! Veškeré texty, články a fotografie na tomto webu jsou chráněny autorským právem. Bez souhlasu jejich autora je zakázáno jejich kopírování a přebírání. V případě zájmu o zveřejnění pište prosím na: kvapil@permaseminka.cz

12. 10. 2018 0 komentář
0 Facebook Twitter Google + Pinterest
Kavkazský špenát: Nový druh vytrvalé zeleniny

Troufám si odhadnout, že o této zapomenuté zelenině z kavkazských lesů ještě hodně uslyšíme a její největší boom teprve přijde. Popularita druhu Hablitzia tamnoides ve světě rychle roste a objevují se první pokusy o jeho šlechtění. Přitom v ČR o něm málokdo ví a dokonce ani nemá český název.

Anglicky a německy se mu říká „kavkazský špenát“ (Caucasian spinach, Kaukasische Spinat), norsky „hvězdička“ (Stjernemelde) zřejmě s odkazem na tvar drobných květů, švédksy „bujný špenát“ (Rankspenat). Přemýšlel jsem, jak tento druh nazvat česky a napadlo mě spojit slova špenát a plazivý do novotvaru „šplazát“. Je to možná poněkud srandovní, neřuku-li nepěkné slůvko, ale vystihuje důležitou charakteristiku druhu a podobá se našemu „salát“, což cosi napovídá o jeho chuti a použití. Manželce se moc nelíbilo, tak jsem místo něj v Katalogu permasemínek použil označení „vytrvalý špenát“. Jenže výraz „šplazát“ se mě drží dál a když se doma bavíme o druhu Hablitzia tamnoides, neřeknu mu už jinak. „Počkej, zajdu ještě ven natrhat do salátu šplazát.“ Řekl jsem si, že tomu slůvku dám šanci a budu o Hablitzia tamnoides psát v článku jako o „šplazátu“. Pokud se vám výraz nelíbí, říkejte mu klidně jinak.

Šplazát v polykultuře s denivkou plavou.

Botanické zařazení a centra původu druhu Hablitzia tamnoides

Šplazát je jediný dochovaný druh rodu Hablitzia (tzv. monotypický rod). Je příbuzný s řepou, mangoldem, lebedou a merlíkem, neboť spolu s nimi náleží do stejné čeledi laskavcovitých (Amaranthaceae). Latinský název Hablitzia odkazuje k ruskému botanikovi z 18. století Carl Ludwig von Hablitz, na jehož počest byl druh pojmenován.

Původní areál výskytu šplazátu je Malý a Velký Kavkaz, kde roste zejména ve smrkových a bukových lesích mezi balvany, ve stržích a podél řek v nadmořské výšce 900 – 2100 m. Preferuje stinná stanoviště. Někteří nadšenci podnikají na Kavkaz sběratelské expedice za účelem získání semen z původních divokých populací druhu a posílení genetické diverzity. Video z jedné takové výpravy, kterou podnikli dánští permakulturníci do Arménie, názorně ilustruje typický biotop šplazátu. Vzpomeňte si na video, až budete šplazát vysazovat na zahradu a vybírat mu místo:-)

Zatímco primární centrum původu (diverzity) druhu se nachází na Kavkaze, sekundární je zřejmě ve Skandinávii, kam byl druh introdukován jako okrasný v 18. století. Brzy zde lidé objevili, že se jedná o zajímavou jedlou rostlinu a šplazát se rozšířil do soukromých užitkových zahrad. V průběhu dvacátého století však upadl v zapomnění a teprve v devadesátých letech dochází k jeho renesanci. Druh se postupně stává populární i za hranicemi Skandinávie a zejména díky sociálním sítím a permakulturním nadšencům se šíří k dalším lidem a do jiných zemí. Znovu se objevuje nejen v zahrádkářské literatuře a v seznamech užitečných jedlých rostlin, nýbrž i na webech, blozích. Jedná se možná o první zeleninu, kterou se podařilo zpopularizovat a rozšířit díky permakulturnímu hnutí a internetu. Mimo jiné jako rostlinu doporučovanou do jedlých lesních zahrad.

Kde sehnat semínka?

Dobrá zpráva je, že nemusíte na Kavkaz, ani nemusíte pátrat po skandinávských webech. Semínka jsme po několika letech testování druhu v naší zahradě zařadili do Katalogu permasemínek. Nyní jsou dostupná i pro české pěstitele a šplazát si můžete vypěstovat ze semen pocházejících z množení v podmínkách ČR.

Čím je šplazát výjímečný?

Kombinací následujících charakteristik:

  • Má výživné jedlé listy bez hořkosti. Dají se jíst jak syrové v salátech (čerstvé výhony, mladé listy), tak i vařené v polévce (starší listy). Podle zatím neoficiálních výsledků nutriční analýzy, kterou ve Finsku v rámci své diplomové práce provedla Leena Nurmi, je šplazát výživově hodnotnější než tradiční špenát (Spinacia oleracea) i novozélandský špenát (Tetragonia tetragonoides) a obsah kyseliny šťavelové i dusičnanů nepřekračuje povolené mezní hodnoty!
  • Je to trvalka. Nemusíte ji každý rok vysévat znovu jako klasický a novozélandský špenát či salát. Jednou ji vypěstujete ze semen, vysadíte, věnujete péči a odmění Vás opakovanou sklizní po dobu mnoha let s minimální pracností. Dle mých dosavadních zkušeností v podmínkách ČR přezimuje bez problémů a nevymrzá.
  • Roste dobře v polostínu. Dokonce mám vyzkoušené, že v polostínu roste lépe než na přímém slunci. Částečně zastíněná místa pod stromy či podél severní zdi domu, kde by se jiným rostlinám příliš nedařilo, jsou ideálním stanovištěm pro pěstování šplazátu.
  • Je to popínavka. Není mnoho jedlých pnoucích trvalek. Hablitzia tamnoides může v permakulturní zahradě šplhat po stromech, plotech, trelážích nebo i po zemi. Dorůstá výšky 2 – 3 m. Skvělá rostlina do jedlého lesa.
  • Je dekorativní. Ve Skandinávii, kde druh zdomácněla a začal být využíván jako potravina, byl původně pěstován jako okrasná zahradní rostlina. Velké srdčité listy a popínavý habitus vnášejí do zahrady zajímavý estetický prvek.

Typický „srdčitý“ list šplazátu.

Využití k jídlu

Bezkonkurenčně nejlahodnější jsou mladé jarní výhonky, které však lze sklízet teprve druhým rokem po výsadbě. Čím starší je rostlina, tím více jich zjara vyraší ze země. Mohou jich být desítky až stovky. Začal jsem jim říkat šplazouny a vypadají takto:

Šplazouny.

Šplazouny do salátu.

Šplazouny se sklízejí obvykle v dubnu a jsou skvělým základem čerstvých zeleninových salátů. Nejsou vůbec hořké ani tuhé, jsou krásně křupavé a křehké, takže je můžete jíst jen tak syrové. Řekl bych, že svým použitím nahradí hlávkový salát, ale na rozdíl od něj nepotřebujete k jejich brzkému jarnímu vypěstování skleník ani pařeniště.

Později na jaře se sklízejí vrcholky mladých úponků s podobným využitím jako šplazouny. Nebo mladé listy. Starší listy mohou být tužší a i když se většinou dají rozkousat, je lepší je tepelně upravit. Můžeme je přidávat do polévek, omelet nebo na pizzu.

Koncové vrcholy úponků špalzátu.

Jakmile šplazát vykvete, listy mu po čase začnou žloutnout a osychat a k jídlu se v té době již moc nehodí. Na podzim však někdy mohou vyrazit z paždí na stonku mladé listy či dokonce lodyhy, které lze opět konzumovat syrové bez tepelné úpravy.

V zimě lze šplazát rychlit doma za oknem. Přesaďte si ze zahrady jednu rostlinku do květináče a přesuňte ji domů do tepla. Napučené výhonky, které špičkami vykukují ze země de facto již od podzimu, se rozraší a můžete je posklízet jako čerstvou listovou zeleninu v době, kdy na zahradě skoro nic neroste.

A jakých živin je ve šplazátu nejvíce? Dle zmiňované finské studie je druh obzvlášť bohatý na karotenoidy, foláty (vit. B12), vápník, magnésium, fosfor a zinek.

Rychlení v zimě za oknem.

Mladé listy lze použít do sendvičů nebo jen tak na chleba s máslem.

Pěstování ze semen

Šplazát si snadno vypěstujete ze semen. Má to jen jeden háček. Semínka klíčí při velmi nízkých teplotách. Je to adaptace na původní lesní biotop, kde je pro přežití některých druhů rozhodující vyklíčit brzy na jaře a rychle vyrůst, než se stromy olistí. Proto výsevy při vyšších teplotách na jaře či v létě nebývají úspěšné. Doporučená teplota pro zdárné vyklíčení je v rozmezí cca 5 – 10 °C.

Osvědčil se mi následující postup, který používají mnozí pěstitelé v zahraničí. Vyseju semínka do výsevní misky se substrátem a zlehka zahrnu 1 – 2 mm kompostu. Zavlažím, přetáhnu přes misku igelitový sáček, aby se substrát udržel vlhký, a umístím do lednice. Za dva až tři týdny semínka začnou klíčit. Jakmile vidím, že většina semen vzešla, vytáhnu z lednice, sundám sáček a umístím na okno ke světlu do chladné místnosti. V lednici by ve tmě vzešlá semínka dlouho nepřežila – proto je důležitá pravidelná kontrola počtu vzešlých semen a jejich včasné přemístění na světlo (ne ale na přímé slunce).

Semenáčky šplazátu. Všimněte si černých obalů semen na špičkách listů některých rostlinek.

Nemám dosud vyzkoušeno, nakolik mladé rostlinky zvládají pozdní jarní mrazíky. Lze očekávat, že je mráz spíš nespálí, ale pokud chcete mít jistotu, vysaďte je na zahradu až v druhé polovině května.

Nezapomeňte pečlivě vybrat stanoviště. Ideální je polostín. Místo, kam svítí slunce, ale jen malou část dne. Pod korunou vzrostlé jabloně, u severovýchodní zdi domu apod. Mám vyzkoušené, že rostliny na plně prosluněném stanovišti sice porostou, ale jsou nižší a mají menší listy než rostliny z polostínu. Nejpěknější exempláře s největšími listy mám u plotu na severní straně jabloňového sadu, kam svítí přímé slunce většinou až k večeru. Šplazát je popínavka a bude potřebovat oporu. Plot, kari síť, vrbové pruty, větve stromu, cokoli, čeho se může svými listy přichytit a vyšplhat vzhůru za světlem. Dorůstá výšky 2 – 3 m.

Šplazát je trvalka. Počítejte proto s tím, že první rok toho mnoho neposklízíte. První rok jde zejména o to, aby si rostlina vytvořila dostatečně silný kořenový systém a přežila zimu. Čerstvě vysazené rostlinky chraňte před slimáky a nenechejte zarůst plevelem. Doporučuji také první rok pravidelně otrhávat květy, aby se šplazát zbytečně nevysiloval tvorbou semen. Nadzemní část na podzim nakonec odumře a zimu přežije jen kořen. Druhý rok můžete začít se sklizní, která bude v dalších letech bohatší a bohatší.

Doma na zahradě pěstujeme šplazát takhle u plotu.

Pozor na záměnu: Malabarský špenát v našich podmínkách nepřežije zimu

Pod označením „popínavý špenát“ si většina pěstitelů představí tzv. malabarský špenát (lat. Basella alba či Basella rubra), nikoli druh Hablitzia tamnoides, který je do našich podmínek mnohem vhodnější. Malabarský špenát se v ČR nedá pěstovat jako trvalka, protože nepřežije zimu. Dokonce nepřežije ani mrazíky, takže se vysazuje na zahradu obvykle až v druhé polovině května podobně jako papriky či rajčata. Je to tropický druh.

Naproti tomu dobře zapěstovaný šplazát (Hablitzia tamnoides) zvládá dobře jak jarní mrazíky, tak i mrazivé zimy. Je s podivem, že se u nás dosud vůbec nepěstoval. A právě proto soudím, že ho čeká slavná budoucnost v českých zahradách a možná i na českých polích.


ČLÁNEK VYŠEL V ČASOPISU ZAHRADKÁŘ.

O AUTOROVI: Marek Kvapil žije a zahradničí na Hané. Pěstuje a množí permasemínka – nehybridní osivo produkované bez chemie, vhodné k dalšímu semenaření. Lektoruje kurzy Design permakulturní zahrady a Semínkový kurz.

© VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA! Veškeré texty, články a fotografie na tomto webu jsou chráněny autorským právem a bez výslovného souhlasu jejich autora je zakázáno jejich kopírování a přebírání. Přebírání fotek či článků je možné jen po dohodě s autorem. Kontakt: kvapil@permaseminka.cz

3. 4. 2018 0 komentář
6 Facebook Twitter Google + Pinterest