V oboru zahradničení bylo napsáno tolik knih, že je nemáte šanci přelouskat za celý život. Proto je důležité si pečlivě vybírat. Existují tři důvody, proč přečtením knihy Tao zeleninové zahrady od Carol Deppe nepromrháte svůj čas.

1) Kniha poskytuje cenné praktické informace, které jinde nenajdete.

Nápad vypěstovat si na zahrádce vlastní biozeleninu zní hezky, ale je to výzva, která přináší zásadní otázky: Jak na choroby a škůdce bez chemie? Jak si poradit s plevely bez herbicidů? Jak efektivně, s minimem práce a půdy, získat maximum vitamínů a minerálů?

V knize Tao zeleninové zahrady najdete na tyto a podobné otázky odpovědi. Carol Deppe není ten typ autora, který recykluje informace z cizích zdrojů a vydává je za své vlastní. Naopak. Díky vlastnímu experimentování a kvalitnímu vzdělání z Harvardu se sama stává zdrojem původních a prověřených odpovědí. Bohaté celoživotní zkušenosti autorky a relevantní poznatky evoluční biologie, genetiky a výživové vědy se v knize kloubí do takového přístupu k zahradničení, který v české zahrádkářské knihovně nemá obdoby.

Zatímco první česky vydaná kniha od Carol Deppe, Nezdolný zahradník, byla věnována pěstování kalorických potravin, dílo Tao zeleninové zahrady je zaměřeno na pěstování zeleniny jako zdroje vitaminů a minerálů. Na rozdíl do jiných příruček nepokrývá větší škálu zelenin. Zaměřuje se především na rajčata, fazole, hrách a listovou zeleninu. Rozebírá je však zevrubně a v nových souvislostech. Způsobem, který je u jiných autorů vzácný.

Příznačné je pojednání o listové zelenině. Ta patří mezi nutričně nejhodnotnější a nejsnadněji pěstovatelný zdroj vitaminů a minerálů. Listová zelenina roste svižně a má nejnižší nároky na světlo, takže ji lze pěstovat i na přistíněných pozemcích. Carol Deppe popisuje svůj vlastní efektivní způsob celoplošného pěstování, jemuž říká „eat-all greens“. Tato metoda zajistí s minimem práce a půdy velké množství vitamínů a minerálů. Aplikujte ji a uvidíte, že i malá zahrádka, ba jeden záhonek, může zásadním způsobem zlepšit Váš jídelníček a prospět Vašemu zdraví.

Carol Deppe věnuje v knize dost místa návodům na zpracování vypěstovaných potravin a receptům k přípravě pokrmů. Jde přitom proti dobovému trendu stále populárnější „raw“ stravy. Vyzdvihuje polévky a výživovou hodnotu vařené zeleniny. Při obhajobě vařené stravy argumentuje antropologicky. Ovládnutí ohně a následné zlepšení výživy byly jedním z klíčových momentů v evoluci lidského druhu. Tepelně upravená strava je tím, co nás odlišuje od zvířat.

Zajímavý je přístup autorky k plevelům, které patří mezi největší žrouty času v permakulturní či ekologické zahradě. Vlastně nenabízí jeden přístup k regulaci plevelů, nýbrž celkem tři. Ale nebudu je zde prozrazovat. Pouze předešlu, že jejich promyšlenou kombinací lze udržet bez herbicidů pod kontrolou i větší produktivní zahradu jen s několika hodinami práce týdně.

Kdy vysévat či vysazovat které druhy zeleniny, aby je nespálil mráz? U rajčat, která se vysazují po zmrzlých v druhé polovině května, to ví skoro každý. Ale co třeba kukuřice? Odpověď dává přehledná výsevní tabulka. Carol Deppe dělí různé druhy zeleniny do třech skupin podle jejich citlivosti na mráz. Některé druhy „zvládají mráz“ (hrách), některé „zvládají jen lehké mrazíky“ (kukuřice) a některé „nezvládají mrazíky vůbec“ (rajčata) – ty se vysévají v době, kdy již poslední jarní mrazíky nehrozí. Ať už zahradničíte v jakékoli nadmořské výšce či zeměpisné šířce, můžete pomocí knihy plánovat bezpečné jarní výsevy zeleniny.

Ne vždy má praktické řešení nějakého problému formu jednoduchého tipu či rychlého opatření. Třeba otázku, jak na choroby a škůdce bez chemie, je třeba řešit na úrovni genetické rozmanitosti. Hledáním a testování rezistentních odrůd, případně šlechtěním vlastních odolných odrůd. O tom víc dále v bodě číslo tři.

Z knihy Tao zeleninové zahrady

2) Kniha vyvrací některé mýty alternativního zemědělství a zahradničení

Připravte se na kritické prověření některých východisek, na jejichž základě možná zahradničíte. Aplikace kritického myšlení v oblasti ekologického a permakulturního zahradničení je u nás stále vzácným jevem. Po této stránce je kniha velice přínosná, byť její četba nemusí být každému příjemná.

Jaké mýty si Carol Deppe bere na pranýř?

Prvním je tzv. zahradničení podle přírody. Představa, že imitací přírodních procesů automaticky dosáhneme udržitelnosti. Tento mýtus vyrůstá někdy z víry, rozšířené mezi některými permakulturisty, že příroda je dokonalá. Tedy nejlepší, co můžeme udělat, je snažit se ji ve všech ohledech napodobit.

Příkladem budiž Sepp Holzer, který ve své česky vydané knize Poušť nebo ráj píše: „Příroda je dokonalá. Není potřeba ji vylepšovat. Má pro lidi v každé situaci radu a pomoc, když se jí ptají. (…) Kdo měl odmala možnost zakoušet dokonalost přírody, bude její fungování obdivovat a nikdy by jej nenapadla myšlenka, že by mohl přírodu vylepšit.“

V čem je problém?

Jednak v tom, že příroda není dokonalá. Dokonalé je to, co už je zcela dokonané, dokončené, co už dovršilo svůj vývoj. Dokonalé se z podstaty nemění, nevyvíjí. Příroda se mění neustále. Pokud by příroda byla dokonalá, neexistovala by evoluce. Vznik a vývoj nových druhů by byl vyloučen. Příroda může být krásná, inspirující, divoká, nespoutaná, ale dokonalá asi ne.

Druhý problém se týká nápodoby přírody. Ano, rostlinná společenstva a symbióza jsou přírodní jevy, jejichž imitací můžeme posílit udržitelnost zahrady. Jenže ne vše, co v přírodě pozorujeme, je záhodno napodobovat při pěstování biozeleniny. Existují čistě přírodní procesy, které by mohly posloužit jako ideální vzor pro chemizované konvenční zemědělství.

Mnoho rostlin používá na svou obranu pesticidy, aby zapudily nebo zničily tvory, kteří se jimi chtějí nasytit. Od hmyzu až po savce. Některé mikroorganismy produkují chemické látky, které ničí jiné mikroby. Existují rostliny, které vypouštějí do půdy herbicidy, aby snížily konkurenci jiných rostlin. Například ořešák produkující chemickou látku juglon. Nebo některé traviny.

Proč potom symbiózu ano, ale negativní alelopatii ne? Carol Deppe poukazuje na to, že pokud selektivně vybíráme jen některé příklady hodné nápodoby a jiné odmítáme, potom nám nestačí zdůvodnění, že se odehrávají někde v přírodě. Musíme hledat jiné a hlubší důvody, abychom ospravedlnili takovou volbu.

(Na obranu permakultury: Původní permakultura v podání Mollisona a Holmgrena nikdy nechtěla napodobovat vše, co se děje v přírodě. Šlo jí o imitaci celých přírodních ekosystémů. Buď co do jejich podoby. Odtud koncept jedlého lesa. Nebo co do jejich vnitřní struktury a funkčních vztahů. Kritériem imitace byla dlouhodobá udržitelnost a stabilita při uspokojování lidských potřeb.)

Jiným mýtem, který je populární zejména v biodynamickém zemědělství, je vysévání a pěstování podle měsíce. Problém není v samotné představě, že měsíční cykly ovlivňují rostliny. To je jistě pravda. Existují reprodukovatelné studie, které prokazují například vliv měsíčních cyklů na klíčení semen. Problém je v tom, že efekt měsíce je malý až zanedbatelný, ale bývá přeceňován. V některých kruzích se z něj stává primární rozhodovací kritérium, jemuž se podřizuje vše ostatní.

Příkladem budiž Kalendář výsevních dnů vydávaný Českým svazem ekologických zemědělců PRO-BIO. Spisek je na webu svazu představen slovy: „Kalendář je návodem jak nejefektivněji pracovat na zahradě či na poli v návaznosti na kosmické rytmy.“ Pravdou je, že podřídí-li se zahradník kosmickým rytmům měsíce a hvězd, může se efektivita jeho práce rapidně zhoršit. V době, kdy je venku skvělé počasí na efektivní výsev určité plodiny se to neudělá, protože měsíce je v nepříznivé fázi. Představte si třeba březnové jarní čekání na první teplé dny, kdy slunce konečně trochu vysuší půdu, aby se dala zpracovat a oset. Takových dnů nebývá v březnu mnoho a nikde není zaručeno, že budou korelovat s vhodnou fází měsíce.

Carol Deppe vtipně glosuje lunární zahradničení slovy: „Já vysévám podle slunce. Je snadnější vysévat, když jsou semínka vidět.“ Lunární zahradníci často zapomínají, že nejdůležitějším kosmickým rytmem na Zemi zůstává otáčení Země kolem vlastní osy a její obíhání kolem Slunce.

Z dalších mýtů se Carol Deppe věnuje některým spojeným s polykulturami. Dokládá například, že ne vždy dosahují polykultury vyšších výnosů než monokultury. Ptá se, zda skutečně mrkev miluje rajčata a ukazuje, že opak je pravdou. („Mrkev miluje rajčata“ je název stejnojmenné knihy věnované polykulturám, která vyšla i česky. Kniha je napěchovaná informacemi ohledně vhodných kombinací rostlin, jež však nejsou podložené. Autorka neuvádí žádné zdroje.) V závěru knihy se Carol Deppe zaměřuje na mýty spojené se semenařením.

3) Kniha vás naučí, jak bez chemie posílit odolnost zahrady

Zahradník či pěstitel, který nepoužívá chemii (a takových je stále jako šafránu), musí řešit problémy s chorobami a škůdci na zcela jiné úrovni než konvenční pěstitel. Nikoli chemický průmysl, nýbrž genetická diverzita je mu klíčovým zdrojem odolnosti zahrady.

Co je to genetická diverzita? Ve zkratce bohatství všech genů a jejich kombinací uvnitř určitého druhu. Existují tisíce různých odrůd a populací okurek či rajčat. Mezi nimi je však jen několik dostatečně odolných ve specifických podmínkách Vaší zahrady. Ty potřebujete objevit. Carol Deppe proto v knize na několika místech zdůrazňuje odrůdy. Doporučuje nepěstovat jen jednu odrůdu, ale každý rok vyzkoušet pět, deset či dvacet nových odrůd. Ty nejlepší potom radí semenařit.

Semenařením totiž můžete odrůdy nebo populace ještě lépe přizpůsobit podmínkám Vaší zahrady. Za předpokladu, že při semenaření provádíte selekci. Tedy, že vybíráte semena jen z těch nejlepších, nejzdravějších a nejpěknějších rostlin. Tím postupně dochází k adaptaci na lokální ekosystém se všemi jeho přednostmi i nedostatky. Místo aplikace chemických postřiků, které sterilizují životní prostředí, snižují jeho rozmanitost a uzpůsobují ho rostlinám, můžeme nechat rostliny, aby se samy přizpůsobily svému životnímu prostředí.

Tam, kde chybí odolné odrůdy, mnohdy nezbývá než si je opatřit vlastními silami. Tím se dostáváme k důležitému tématu knihy, jímž je pěstování rajčat bez fungicidů. To je u nás stále ještě v plenkách. Rajčata přitom patří mezi nejoblíbenější zeleninu pěstovanou na českých a slovenských zahrádkách. Ve vlhkých letech je decimuje plíseň bramborová, která během několika dnů dokáže zničit všechny plodící rostlin. Nedávno se do ČR dostaly, zřejmě z Mexika, nové nebezpečnější rasy plísně bramborové schopné pohlavního množení. Vypěstovat rajčata bez chemie je čím dál složitější. Nejpopulárnější české odrůdy, jako je Tornádo F1 nebo Bejbino F1, nemají rezistenci a snadno této chorobě podléhají. Bohužel ani většina starých odrůd nemá rezistenci. Ve vlhkých letech proto bývá pěstitelům rajčat doporučována aplikace fungicidů, například kuprikolu, který je však vysoce toxický pro vodní organismy a zdraví škodlivý při vdechnutí.

Carol Deppe nabízí jiné řešení. Vyzývá pěstitele ke hledání a šlechtění rajčat odolných vůči plísni bramborové. Metody šlechtění a selekce popisuje v knize tak, aby byly aplikovatelné i amatéry na menších zahradách s malými počty rostlin.

Co mi v knize trošku chybí, je alespoň základní přehled o divokých rajčatech, kterých dnes známe asi 16 botanických druhů. Tyto málo známé druhy jsou klíčovým zdrojem odolnosti vůči plísni bramborové. Některé z nich mají navíc kromě odolnosti nepřekonatelnou chuť a vyplatí se je pěstovat na zahradě, i když je nepotřebujeme ke šlechtění. Dobrou zkušenost mám například s odrůdami Divoké rajče červené a Divoké rajče havajské druhu Solanum Pimpinellifolium. Jsou to jedny z mála odolnějších rajčat dostupných.

Slušnou rezistenci vůči plísni bramborové mají některých zahraniční hybridní odrůdy, jejichž výhodou proti divokým rajčatům jsou větší plody. Problém je, že osivo těchto odrůd je velice drahé. Za pět semen objednaných z Velké Británie dáte 120 korun. Stejnou sumu dáte za dopravu. Semenařit se moc nedají, neboť jakožto hybridní F1 odrůdy, postrádají genetickou stabilitu volně opylovaných odrůd. Uchováte-li z takové odrůdy semena, většina rostlin, které z nich další rok vypěstujete, nedosáhne kvalit původního hybrida. Může jim chybět například právě rezistence.

Carol Deppe doporučuje tyto hybridní odrůdy dehybridizovat. Krok za krokem popisuje postup, jak je podrobit selekci, uchovat jejich odolnost a učinit z nich stabilní volně opylované odrůdy, které lze na zahrádkách snadno množit svépomoci.

Přiznám se, že inspirován četbou této knihy jsem otestoval řadu hybridních i nehybridních odrůd doporučených autorkou. Zjistil jsem, že odolnost nehybridních odrůd vůči plísni bramborové je pranepatrná. Naopak mezi hybridy jsem narazil na vskutku výjimečné exempláře se silnou rezistencí vůči plísni bramborové. V roce 2017 jsem začal s jejich dehybridizací. Počítám, že na permasemínkách bych mohl nabídnout velice odolné dehybridizované odrůdy s velkými lahodnými rajčaty někdy kolem roku 2025.

Tak nashle v první čtvrtině jednadvacátého století! Šlechtění je běh na dlouhou trať. Aneb jak píše Carol Deppe: Nejlepší doba na to stát se šlechtitelem byla před dvaceti lety:-)

Z knihy Tao zeleninové zahrady.

Článek vyšel jako úvod českého překladu knihy Tao zeleninové zahrady. Jsem opravdu rád, že kniha konečně vyšla česky, čímž volně navázala na dříve vydané dílo Nezdolný zahradník. Obě publikace seženete na mém eshopu.

O AUTOROVI: Marek Kvapil žije a zahradničí na Hané. Pěstuje a množí permasemínka – nehybridní osivo produkované bez chemie, vhodné k dalšímu semenaření. Lektoruje kurzy Design permakulturní zahrady a Semínkový kurz.

Prosím respektujte autorská práva! Veškeré texty, články a fotografie na tomto webu jsou chráněny autorským právem. Bez souhlasu jejich autora je zakázáno jejich kopírování a přebírání. V případě zájmu o zveřejnění pište prosím na: kvapil@permaseminka.cz